Keď sa rozširovala Zem

Ale v každém případě to všechno probíhalo tak, jako by se Země nafukovala a rozšiřovala…

Tart-Aria Zem Megality

Mnozí už přijali myšlenku, že naše Země se rozšiřuje. Možná, že tak nečiní stále, ale pouze v některých epizodách nebo epochách. Ale s těmito epochami jsou spojeny planetární katastrofy, záplavy a vymírání zvířat. Došlo již k několika takovým významným vyhynutím, a to dokonce i podle oficiální vědy.

Ve prospěch této verze hovoří celá řada faktů. Například:

  • Obrysy kontinentů do sebe zapadají;
  • Nejmladší je oceánská kůra středních oceánských hřbetů (podél nichž se zemský povrch rozšiřuje) a nejstarší je u břehů kontinentů a jejich šelfů.

Nedávno jsem se dozvěděl ještě o jednom faktu: existuje totiž fenomén zpomalování rotace Země. Podle oficiálních údajů platí, že:

  • před 4,5 miliardami let se Země otočila za 6 hodin;
  • před 1 miliardou let - za 15 hodin;
  • před 300 miliony lety - za 22 hodin;
  • za další miliardu let to bude trvat 30 hodin.

To potvrdily nálezy cyanobakterií starých 1 miliardu let, které byly analyzovány z nakupených vrstev a srovnány se současnými. Opakuji, že to je oficiální vědecká informace. Vědci obeznámeni s mechanikou dále tvrdí, že pohybová energie otáčejícího se tělesa nemůže prostě jen tak zmizet. Může být využita například ke tření a k následnému zvyšování teploty. A co tření Země o sluneční vítr? Možná, ale nemyslím si, že to má tak významný dopad, aby to odebíralo energii.

A nyní si vzpomeňte na krasobruslaře, který při piruetě najednou roztáhne ruce a tím zastaví svou rotaci! Analogie je jasná? Takové prodlužování dne je možné pouze s nárůstem průměru Země a možná i její hmoty. Ale bohužel vědci dávají přednost tomu, aby to vysvětlili přílivovým působením Měsíce. I když k tomu neexistují žádné výpočty, pouze slova.

O tom, kde Země bere objem pro svou expanzi, hovoří teorie hydridové Země. Hydridy kovů (sloučeniny s vodíkem) mají větší hustotu než kovy samotné. Při jejich rozložení dojde k degazaci planety s důsledkem jejího rozšíření. Existuje ještě další verze - o absorpci planetárním jádrem éteru a sloučení hmoty. Důsledkem je opět zvětšení objemu se současným nárůstem hmotnosti planety.

Ale sledovat rozšiřování Země není ani v současné době pro běžného člověka možné bez přesných nástrojů. Buď je to velmi pomalý proces, anebo Země ve svém nitru shromažďuje napětí pro skokovou expanzi. Já se domnívám, že probíhá to druhé. A pokud tomu je tak, pak si představte, jaké procesy by mohly nastat během tohoto období na povrchu. Rozhodně katastrofální a velmi rychlé. Stačí, když si představíme alespoň některé z nich…

První věc, která mi přichází na mysl s pojmem "rozšíření objemu Země", je zlom/prasklina. Nejen oceánský, který neuvidíme kvůli vrstvě vody, ale také na kontinentech.

Domnívám se, že jedny z největších takových zlomů vytvořily náhorní plošinu Putorana:

плато потоп Плато Путорана

Existují sice verze, že to jsou kaňony vymleté potopou, anebo starověké obří lomy. K nim však můžeme klidně přiřadit i kombinovanou verzi o praskání povrchu, který je pak následně modelován ledovci, sezónním táním sněhu, případně ještě onou těžbou.

Náhorní plošina Putorana patří k území Sibiřských pastí:

Сибирские траппы

Jedná se o dávná lávová pole, která byla vytvořena bez viditelných vulkánů. Jenže tak to přece nemůže být! Láva se v nám známých geologických procesech vylévá jedině ze sopek. Můžete namítat, že láva se může vylévat i ze zlomů. Ale pak by takové linie musely být vidět. Jenže zlomy se s největší pravděpodobností vytvořily až poté, co bylo území zakryto lávou a tufy. A možná, že to láva ani tufy nejsou, ale... Ale o tom až později.

Velmi mnoho zlomů je ve východní Africe, například v Etiopii. Ty všechny však doprovázejí řetězce sopek.

Je samozřejmé, že všechny tyto události spojené s rozšiřováním Země byly doprovázeny mohutným vulkanismem: únikem plynů, spadem popela, výlevy lávy. Ale dále za tyto klasické projevy vulkanismu se do událostí minulých epoch nikdo nesnaží podívat a tím spíš mít alternativní geologické názory. Mnohokrát se ve vědeckých zprávách objevily informace o tom, že vědci nacházejí potvrzení nálezů ohromných vodních oceánů v nitru Země.

Podvodní oceán Země:

Подводный океан Земли

Britští a američtí geofyzici objevili v hlubokých útrobách Země zakonzervovaný vodní oceán. Studie je publikována v Proceedings of the National Academy of Sciences, vydaném Univerzitou státu Florida.

Velké objemy vody se nacházejí v hloubce 400 - 600 kilometrů od povrchu planety a jsou zakonzervovány v hydratovaných minerálech, zejména brucitu. Studie vědců ukázala, že tento minerál je termodynamicky stabilní při vysokých tlacích a obsahuje vodu.

Geochemici z Ruska a také Francie a Německa objevili v hloubce 410 - 660 kilometrů pod zemským povrchem oceán archeiského období (stáří 2,7 miliardy let), jehož objem je několikanásobně větší než objem světových oceánů. Výzkum vědců je publikován v časopise Nature.

Obrovská nádrž se nachází pod zemskou kůrou a byla zformována v dávných dobách za podmínek vysokých tlaků a teplot (1530°C). Voda v ní je uzavřena v krystalické struktuře minerálů. Vědci dospěli k těmto závěrům po té, co analyzovali vytvrzené vzorky lávových proudů. [zdroj]

Horký oceán pod západní Sibiří

Geotermální voda. Když v padesátých letech geologové zkoumali nová ložiska ropy a ze zkušebních vrtů vytryskla horká vodu, nikdo z toho neměl radost. Rusko potřebovalo ropu, ropu a jedině ropu. Teprve časem byly postupně zakresleny břehy západosibiřského podzemního geotermálního moře. A když byla zhruba změřena jeho rozloha, ukázalo se, že to jsou více jak tři miliony kilometrů čtverečních!

Větší než moře Středozemní. A na zásoby vody - horké vody! - je podzemní moře ještě větší. Obsahuje jí miliony kubických kilometrů. Dvě Středozemní moře vroucí vody!

Hlubiny horoucího podzemí však ještě nebyly řádně proměřeny. V žádném případě ale tento podzemní bazén není mělký - jeho průměrná hloubka činí tři tisíce metrů. Takže během dalšího studia se může ukázat, že má objem pětkrát větší než moře Středozemní a možná i pětadvacetkrát!

V tomto moři voda nestříká, protože vyplňuje dutiny sedimentárních hornin. Moře je houba ale nikoli houba jednoduchá, je vrstevnatá jako piroh. Horní vrstva podzemního moře je chladná. Napájí hluboké prameny na povrchu čistou vodou, kterou když ochutnáš, zatrnou ti zuby. Pod sladkou vodou je vrstva teplého roztoku s významnými dávkami jódu, brómu a dalších prvků.

Podzemní oceán má plochu přibližně 3 miliony kilometrů čtverečních. Na tomto území by bylo možné volně ubytovat Barentsovo, Kaspické a tři Černá moře. Podle prozatímních výpočtů vědců obsahuje tento podzemní oceán více než 65 000 krychlových kilometrů vody. A ještě jedna důležitá vlastnost tu je: na rozdíl od běžných povrchových oceánů je voda v tomto "podzemním" pitná.

Podzemní oceán má hloubku vůči zemskému povrchu od několika desítek metrů na jihu do dvou až tří kilometrů na severu. Jak známo, voda je čím dále do hloubky teplejší, takže je tu další a nejdůležitější vlastnost tohoto podzemního zázraku: jestliže při „jižním pobřeží“ - někde poblíž Bijska, Semipalatinsku a Kustanaje - má podzemní oceán teplotu pouze 5 - 10°C, pak dále na sever na úrovni Pavlodaru, Petropavlovska nebo Tomsku, kde je voda již v hloubce 500 - 600 m, teploměr ve vrtu ukazuje +25 stupňů Celsia. Ještě teplejší voda (+75 stupňů Celsia) byla zjištěna v hloubce 1,5 km v blízkosti města Ťumeň. A tam, kde bylo potřeba vyhloubit vrty do hloubky 2,5 - 3 km, někdy i do výšky 50 m prýští vroucí vodní fontány. Teplota jednoho z těchto umělých gejzírů (v Kolpaševu) dosahuje +125 stupňů Celsia! Je však pravda, že tato voda nevře, protože je pod velkým tlakem. Vědci se domnívají, že na severu tento mimořádný podzemní oceán jde pod dno Karského moře.

Vodní zdroje podzemního oceánu jsou téměř nevyčerpatelné. Bylo spočítáno, že i kdyby se každý den odčerpalo 2,5 milionu krychlových metrů vody, pak za 100 let by chybělo jen 1% vody, která je dnes v oceánu. Přitom na zeměkouli existuje daleko více takových podzemních bazénů, ale Západosibiřský podzemní oceán je zdaleka největší. [Zdroj]

 

Vzhledem k přestavbě vnitřních struktur vrstev při procesu zvyšování objemu Země se tyto podzemní oceány nemohou nedotýkat roztavených hmot. To by pravděpodobně mělo být doprovázeno vytvořením obrovského tlaku, který způsobuje pára z vroucí vody, a výstupem této páry, horké vody a bahna na povrch. Avšak páru unikající z hlubin Země zmíníme zvlášť. Právě ta vedla ke kondenzaci vody na úrovni oblačnosti a srážek trvajících po dlouhou dobu. Připomeňme si biblickou zmínku: 40 dní a nocí pršelo a zaplaveno bylo vše na Zemi.

Zde jsou příklady toho, kde se voda vylila ze země a vystupovala pára:

 вода с грунтом селевые массы

Na Zemi je velmi mnoho míst s podobnými jakoby sopečnými krátery, které mají rozrušený svah. Vulkanologové hovoří o „stržení“. Můj názor je, že se jedná o protržení kaldery vodou a bahenním proudem vystupujícím vzhůru. To znamená, že ne vždy to jsou klasické vulkány. Část z nich jsou sopky bahenní.

Krátery v Africe

Кратеры в Африке кратер потоп

Průměr tohoto kráteru je zhruba kilometr. Není vulkanického původu a stejně tak není ani následkem srážky asteroidu se Zemí. Opět je to podle mého názoru kráter od výstupu vody z podzemního oceánu ležícího pod Saharou. Sudán, 15°7'50.85"N 26°10'13.05"E. Průměr okolo kilometru

Кратеры в Африке Следы водных потоков в Сахаре

Dříve, ale už v historickém období, byla Sahara kvetoucím krajem s množstvím řek. Je to důležitá informace ke zjištění doby, kdy došlo k jedné z katastrof.

Следы водных потоков в Сахаре

Krátery na arabském poloostrově. Mnohé z nich mají protržené svahy. Podívejte se na toto zobrazení:

Je vidět, že prázdných jícnů bez vysokého kužele se valily proudy. A nejsou to potoky lávy, ale bahna:

Следы водных потоков в Сахаре грязевые потокиПоля из кратеров в Мексике. Поля из кратеров в Мексике

Takhle vypadají „jazyky“ bahenních proudů:

селевые потоки потоп kraj takového „jazyka“.

Vystupující masy vody vymývaly z nitra nejen bahno, jílovité usazeniny, ale i čistý písek. Příklad toho, že na Sahaře existují pod zemí obrovské zásoby vody:

Doporučuji se podívat i na tento film (už neexistuje). Je o tom, jak Kaddafi budoval přivaděče podzemní řeky. Na tomto projektu se podílelo i Československo. Zajímá vás, co se s tímto projektem stalo? Film vypráví o tom, že jen pod územím Líbye jsou čtyři obrovská jezera. Tři z nich obsahují celkem 35 kubických kilometrů vody. Objem vody v těchto podzemních jezerech je srovnatelný s objemem vody, která v Nilu proteče za 200 let. Tato voda se čerpá 270 šachtami z kilometrové hloubky do potrubí, která ji přivádějí do měst a na pole. Nebo přesněji – přiváděly...

Jiný příklad z Libye:

окаменевшая грязь потоп souřadnice 27°45'58.88"С 16°44'58.14"В

Vypadá to jako zkamenělé kmeny prehistorických stromů. Ale i takto vypadá zkamenělé bahno. A následují fotografie vyvrženého bahna, které autor našel v aplikaci Google Earth: Bahno vyteklo na již vyprahlý písek. Zdá se, že to nebylo tak dávno.

 окаменевшая грязь  окаменевшая грязь

V této oblasti Čadu geologická aktivita dosud neskončila.

Mimochodem, tento obrázek může svědčit i o jiné velmi zajímavé hypotéze. Skutečnost, že granity, sienity nejsou produkty magmatického původu, ale jen takové „bláto“. Ano, ano, žula, to je zkamenělé krystalizované bahno. K této verzi se přiklonil už V. I. Vernadský:

Granitový obal. Nachází se v hloubce od 12 - 25 km do 60 km od úrovně geoidu. Granitové horniny Vernadský považuje za konečné produkty taveniny látek biosféry - to byly v minulosti sedimentární horniny, které sestoupily během geologických procesů do větší hloubky, kde se roztavily a vytvořily samostatná magmatické ložiska. V současné době tato myšlenka Vernadského o původu granitů nachází potvrzení u představitelů různých věd - geochemie, geotektoniky a krystalické chemie. [Zdroj]

O možné tvorbě sienitových hmot z pasty během těžby nerostů v dávnověku planety jsem už psal. Myslím, že v přírodních katastrofických procesech vylévání přehřátého bahna probíhalo podobně tomu, co bylo výše popsáno. Ale o tom si povíme ve druhé části tohoto materiálu.

Afrika a Arábie nejsou jedinými příklady, kde proudy vody vystupující zpod povrchu Země odebraly obrovské množství zeminy a z nitra planety vymyly písek. Na Sibiři k tomu existují příklady; písečná pole se nacházejí nejen v suchých oblastech planety, ale také na vzdáleném severu, na Sibiři.

Песчаные поля в сибири Чарская пустыня в Якутии

Obrovské množství vody, které se dostalo na povrch, proudilo do potoků, řek, a nakonec do oceánů. Cestou smyly a odnesly kubické kilometry půdy, a tak vznikly například stolové hory:

 столовые горы

To však neprobíhalo miliony let, ale jen měsíce, možná pár roků.

Jedna z pozoruhodných skutečností, svědčící o obrovských objemech vody proudících z výšin východní Sibiře, jsou pásové lesy Altajského kraje:

ленточные боры Алтайского края ленточные боры Алтайского края

Jedná se o borové lesy rostoucí na písčitých půdách, které byly naplaveny proudy vody valícími se od severovýchodu. Existuje verze, že to bylo vyplaveno tavením ledovců nebo protržením ledovcového jezera přeplněného vodou z řek. Ale řeky tam tečou z jihu na sever, pak co způsobilo proudění vody v opačném směru? Jsem přesvědčen, že mechanismus této potopy byl jiný.

потоп

mapa J. B. C. Delisle de Sale, 1792, zdroj

 

Myslím, že o těchto událostech svědčí tato mapa. Nebo alespoň o jedné z etap proběhlé katastrofy. Bez dlouhé analýzy je vidět, že celý severovýchod je zaplaven vodou.

Čtenář se nyní zeptá: a proč by se toto všechno mělo vztahovat k procesu rozšiřování Země? Může to přece souviset s jinými procesy?

Může. Připusťme například přetáčení Země založené na účinku Džanibekova (ačkoli existuje názor, že Země není těleso, které by toho bylo schopné). Anebo se možná Země, nebo spíše celá sluneční soustava, setkala s velkým tělesem, které má silnou gravitaci (Nibiru, hvězda Nemesis atd.), a to výrazně ovlivnilo procesy v nitru planety. Ale v každém případě to všechno probíhalo tak, jako by se Země nafukovala a rozšiřovala…

 

Nyní přejděme k hlavnímu tématu, kvůli kterému byl tento článek napsán - to je verze o tom, že hory, kopce a syenitové a granitové útvary na nich, kterým někdy nepřesně říkáme „megality", vznikaly v procesu katastrofických procesů při rozšiřování Země.

Geologie říká, že hory ve většině případů vznikají vrásněním a docházelo k tomu na povrchu Země v průběhu miliónů let. Mechanismem pro to bylo srážení litosférických desek. To se tvrdí už ve školních učebnicích zeměpisu. Mladá mysl bezpodmínečně věří všemu autoritativnímu, a tak to také zůstává axiomem našeho pohledu na svět. Částečně se skutečně může jednat o důsledek kolize litosférických desek, možná k tomu opravdu tak docházelo. Ale myslím si, že svádět na tento proces úplně všechno, je naprosto špatně.

V tomto článku se pokusím popsat vznik „megalitů“ působením přírodních sil. Bude to sice alternativní geologické hledisko, ale stále půjde o popis přírodních katastrofických procesů - na rozdíl od všech mých předchozích verzí, které mluví o jejich možné umělosti. Pak se pokusím ukázat fakta, která by tuto hypotézu mohla dokazovat.

Takže začněme… Podívejme se nejprve na dvě videa o podivných „hrbolech“ na zemském povrchu a o vzniku kráterů na severu Ruska:

Je možné, že právě to, co vidíte na následující fotografii, je projev onoho „nafukování“ (expanze) a praskání zemských vrstev při degazaci:

потоп sibved Poloostrov Tuktoyaktuk, severozápadní Kanada

Původně panoval názor, že se jedná o praskání vrstev, když nasycené vodou zmrznou. Ale z nějakého důvodu se to děje jen někde. A tak se ptám: není to ve skutečnosti spíše praskání při degazaci?

Odborně se těmto nevysokým kopcům říká hydrolakolyty (nebo také „pingo“, což v jazyce Inuitů znamená „malý kopec“). Ale ve světle nejnovějších informací to je třeba přezkoumat.

Zkuste si tedy představte, že takové „nafukování“ probíhalo v místech výstupů nejen plynu, ale i páry, vody nebo bahenních proudů z nitra Země. Já jsem totiž pevně přesvědčen, že mnohé hory vznikly právě tímto způsobem. A také že to netrvalo miliony let, než je vymodelovala eroze a pokryly se sedimentárními horninami (axiom z učebnice geografie), ale že to vše je důsledkem rozšiřování povrchu Země. Vždyť stejné sedimentární horniny jsou často i v hlubinách takových hor.

Podle mého názoru byl proces „nafukování“ během formování hor velmi rychlý - samozřejmě měřeno v geologickém čase. Dá se říct, přímo bleskový. Skrze zlom se v tvořícím se kopci k povrchu dralo bahno vytvořené přehřátou vodou.

Chladlo a při tom krystalizovalo, přičemž zachovávalo povrchovou strukturu zlomu: stěny, zdiva, dokonce i oblouky. V geologii se to nazývá "hráze" (angl. dike, dyke). Někde se masy přelévaly přes sebe a vytvářely strukturu matrace. Stopy jakoby natavení:

потоп sibved

Baščelakský hřbet na Altaji Matracová struktura

Ale jak se tyto dnes syenitové a granitové „ostance“, které se vytvořily ve zlomech zvedajících se kopců (hydrolakolytů), ocitly nad povrchem země?

Můj názor je, že po vytvrdnutí bahna přišel gigantický proud vody.

Ta smyla okolní sedimentární horniny a odhalila to, co nyní mylně nazýváme megality. V některých případech to ani nebyla voda, ale docházelo k dávkovanému rozlití horkých bahnitých hmot, které se po vrstvách kupily a změnily se na vrstvené špičaté vrcholy ze žuly.

Příklad: Jergaki, vrstevnatá struktura hory Parabola Svahy Paraboly

Hora v Brazílii Yosemitský národní park, USA

Právě bahnitému původu tyto „megality“ občas vděčí za přítomnost cizích prvků ve své struktuře:

расширение земли sibved Altaj na hranici s Mongolskem

Došlo k tomu při pohybu proudů, které do sebe nabalovaly elementy z okolí.

Krasnojarské sloupy Krasnojarské sloupy

Odlišné frakce syenitu. Patrně se jedná o následné zatečení masy do zlomu v syenitu ať už později nebo za jiných podmínek.

Všimněte si hor jihovýchodně od vesnice Koj v Krasnojarském kraji - Krasnojarské sloupy.

Tato hora je více jak kilometr vysoká a na jejích svazích jsou "megality". Ale jak po celé šířce doliny vznikly všechny ty hluboké rokle na svazích hory? Pracovala tu snad eroze po stovky tisíc let?

Ne! Svahy ve spodní části hory nejsou holé. Všude jsou lesy. Hluboké doliny mohly vzniknout jedině ve chvíli tvorby samotné hory. Jsou to trhliny nebo výmoly vzniklé při sestupu řídké bahnité hmoty z hory. Nevylučuji, že se tak stalo opakovaně. Zpočátku se tvořil samotný hydrolakolyt - „nafukující se“ hora a teprve v daleko pozdějším období proud vody vycházející z nitra rozmýval a obnažoval skalní sloupy.

Doufám, že jsem velice stručně objasnil své vidění vzniku přírodních „megalitů“ z bahenních mas. Ale je třeba se posunout dál. Tuto svou verzi se pokusím podložit fakty.

Maň-pupu-ňor (Sedm silných mužů), Koma, Pečoro-ilyčská rezervace мегалиты sibved

Například kolem těchto ostanců není žádná suť. Kyprá struktura hydrolakolytu byla smyta proudy vody a zkamenělé struktury původních bahenních mas zůstaly.

Z mnoha hor stékají potoky a řeky. To je všeobecně známá věc. Například jen z turistických míst Krasnojarských sloupů stéká asi 10 potoků. A to jen z vrcholů kopců, kde stojí sloupy. Nikdo si však neklade otázku, proč je pro vodu snazší probít si cestu až na vrchol a pak teprve stékat dolů, místo co by vytékala na úpatí v dolinách. Tyto potoky a řeky jsou totiž pozůstatkem oněch ohromných vodních proudů z podzemních nádrží. Jen svým objemem jsou stonásobně, ale možná tisícinásobně slabší než byly ony původní, katastrofické.

Na mnohých megalitech rostou stromy. Kde berou vodu v horkém, suchém počasí? Jsem přesvědčen, že nějaká zůstatková voda prosakuje skrze strukturu megalitu a zásobuje stromy.

Když se rozšiřovala Země 2 sibved Kamenný monolit Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Kamenný monolit Uluru-Kata Tjuta, Austrálie Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie, foto Mark Kolbe

Při bližším pohledu zjistíme, že tento kamenný masív má šupinatou strukturu. A to přesto, že se o něm píše, že je to granit. Hora byla totiž vytvořena z bahenní masy vycházející po částech z nitra planety.

Z vrcholu stále vytéká voda. Možná zde probíhá filtrace přes horninu.

Nemohu vyloučit, že mrtvou krajinu, kterou dnes vidíme v Austrálii stejně jako na Sahaře, v určité periodě vytvořily právě podobné vývěry vody a bahna.

V místech, kde se vyskytují hory, kopce a megality, najdeme i velké množství jeskyní. To je spojeno s vodními proudy postupujícími ne z povrchu hory do jejího nitra, ale obráceně – z nitra na povrch. To jasně dokazuje oblázková struktura těchto jeskyň.

Spouštění do jeskyně Badžejská, Krasnojarský kraj Спуск в пещеру Баджейская, Красноярский край

Jednou z těch, které najdeme v oblasti Krasnojarských stolbů, je Oblázková jeskyně: hloubka 170 m, délka 6 000m. Píše se o ní, že je krasového původu. Nikoho však nezaráží, že tam není žádná vápencová horniny, která se snadno vymývá. Jen hlína a oblázky. Velká ořechová jeskyně má ještě grandióznější rozměry: hloubka 247 m, délka 58 km!

Podle informace od místních speleologů to je jen ta nejznámější. Ale v této oblasti jich jsou kolem megalitů desítky. Připomeňme jen, že jižněji to je Kuturčinské a Kojské bělohoří, východně Kanské. S nespočetnými stěnami, sloupy, syenitovými ostanci…

Struktura horniny uvnitř Oblázkové jeskyně Структура породы внутри пещеры

Oblázky patrně vznikly obrušováním kamenů ve vodních proudech, které si razily cestu budoucími tunely jeskyní. Hlína, jak známo, má původ ve vodní erozi [zdroj]

Mimochodem jako hydrolakolity mohly vznikat také oblázkové hory - výstup bahnito-oblázkových hmot z vnitřku s následnou erozí vnějších sedimentárních hornin jako skořápek:

Montserrat, Španělsko останцы

Dalším faktem pro podporu mé v úvodu vytyčené verze je podivná eroze ve struktuře megalitů-ostanců. Mohla se vytvořit jedině v tom případě, jestliže masy horkého bahna zaplnily dutiny zlomů, v jejichž stěnách byly oblé kameny. Později vodní proudy stěny prasklin rozmyly a kameny odnesly, ale stopy po „formě“ zůstaly.

мегалиты sibved мегалиты sibved

Kameny „zamáčknuté“ do struktury stěn krasnojarských sloupů. Tak nepracovala eroze, to řídký budoucí syenit při zaplňování zlomů opakoval jeho povrchové struktury.

Další příklady:

мегалиты sibved Худесский лабиринт

Nyní už nevylučuji, že i tyto kopce v Číně jsou produkty expanze při degazaci nebo výstupy vápencového bahna, vody a páry.

Velký kaňon, USA Bahenní sopka ve Velkém kaňonu, USA

Vycházím-li z této hypotézy, pak Velký kaňon v USA také může být důsledkem promývání vodním proudem z nitra země. Kaňon se nachází na vysočině, kudy by ani vody potopy, ani z protržení ledovcových jezer neprošly.

Málokdo na to upozorňuje, ale tam v dáli je velký bahenní vulkán. Na mapě to vypadá takto:

A jaký byl podle mého názoru časový rámec těchto událostí? Například soudě podle čerstvých suťových polí, skládajících se z obrovských bloků zbořených stěn a ostanců, byly po nakloněných svazích hydrolaktických kopců rozmetány celkem nedávno. Na mnoha svazích, kde je můžeme dnes vidět, se nevyskytuje žádný mech. Leží tu tedy maximálně několik set let, víc ne. A to se velmi dobře shoduje s obrazem hlínou zanesených měst až do výše patra. Je dokonce možné, že určitý opakovaný proces utváření hory prýštěním vody a bahna z nitra země byl před nějakými 200 - 300 lety. Spláchlo to Tartárii, velkou část Moskovie, dostalo se to i do Evropy. Afrika a Arábie se staly pouštěmi. Toto všechno lze předpokládat, vycházeje z archeologie, historických procesů a nám známých geologických faktů.

Ale tato verze nevysvětluje všechny zvláštnosti spojené s "megality". Výše popsaným mechanismem například nemohu objasnit následující skutečnost: na posledních obrázcích vidíme hrany bloků na sebe navzájem přiléhající naprosto plochým povrchem. To znamená, že to nejsou úlomky podle trhlin, ale opracované bloky syenitových hmot pravidelného tvaru:

Kojské bělohoří мегалиты sibved

Proč mají trhliny v hornině podobu kladení zdiva s provázáním bloků, opravdu nedokážu na základě žádného mně známého přírodního jevu vysvětlit.

A tak otázky zůstávají.

Závěrem opakuji, že co zde bylo napsáno, je pouze jedna z verzí, hypotéza. Ale jsem přesvědčen, že hloubkové studium vyžadují všechny názory na toto téma bez rozdílu.

Miesta

Súvisiace

Komentáre

comments powered by Disqus