Starý zákon nebol súčasťou kresťanstva

Najautentickejší text hebrejskej Biblie, kódex, ktorý je "posvätnú kravou" a etalónom, s ktorým sú dané do súladu všetky ostatné texty, je falzifikát 19. storočia.

Jaks Biblia Kresťanstvo
Popis Tagy
Padělky

Největší tajemství novověku spočívá pravděpodobně v tom, že Starý zákon = hebrejská/židovská bible = Tanach nebyl nikdy součástí křesťanství ani křesťanských písem svatýchDo 16-17. století v Evropě a do 19. století v Rusku, kultura byla křesťanská, nikoliv však židokřesťanská. Nový zákon byl uměle upraven/zcenzurován, aby působil jako prodloužení/nadstavba Starého zákona, a text samotného Tanachu byl dokončen v potřebné verzi pro kurátory biblického projektu zřejmě až někdy v 15. století. Celá operace byla načasována k zavedení knihtisku (nebo naopak, knihtisk byl součástí této operace), aby se masově rozšířili už "ty správné" "svaté" texty. Původně jsem chtěl psát obšířný text s mnoha odkazy na zdroje, pro přesvědčivou ilustraci výše uvedeného by však bylo třeba psát rovnou knihu, tento text tedy není koncipován s cílem něco dokazovat nebo přesvědčit, jen předložit interpretační rámec, variantu, uvedu tedy jen základní kostru celé této mnohoplánové operace, plus něco na ilustraci uvedeného.

Zhruba do 16. století nemělo křesťanství s židy, židovstvím ani se Starým zákonem nic společného, bylo to nějaké podstatně jiné křesťanství než dnes. Podle všeho také originálním jazykem Nového zákona byla slovanština, nejednalo se o překlady, o tom dále.

Hlavní tíha manipulací se odehrála během Reformace a s tím spojených občanských válek a bouří v Evropě, v 16-17. století, na hranici středověku a novověku. Nejprve byl sepsán/upraven Starý zákon do znění, se kterým bylo zákulisí biblického projektu spokojeno, načež bylo přistoupeno k dalším fázím. Nejstarší kompletní texty Tanachu pocházejí z 15. století, nepočítaje padělky. Roli pozvednutí Tanachu do statusu svatého písma pro křesťany, a úpravy/cenzury Nového zákona, sehrála Vulgáta pro katolickou část Evropy a bible Luthera pro protestantskou část. Ačkoliv Luther vystupoval proti židům, později zahrnul jejich ideologickou osnovu - doktrínu skoupení světa na základě lichvy a doktrínu nadřazenosti židů - v podobě Starého zákona do své bible, buďto se tedy jednalo o trojského koně nebo ovládání mimo vědomé kontroly, neuvědomoval si souvislosti. Vulgáta vznikla v 15-16. století, stejně jako sama katolická církev. Katolická církev, zpočátku heretická sekta, udělala jednoduchý krok - prohlásila sama sebe za jediné pravé křesťanství a všechny ostatní za sekty. Na Tridentském koncilu byla odsouhlasena finální podoba Vulgáty (obsahující zcenzurovaný Nový zákon a Starý zákon s jeho sociologickou doktrínou = ideologický základ biblického projektu skoupení světa s pomocí lichvy), byl zaveden seznam zakázaných knih a vlastnění jiných variant bible než Vulgáty bylo postaveno mimo zákon, s tvrdými tresty. Během celého tohoto období hořely po celé Evropy stohy knih, kromě toho, že byly upalováni ideologičtí protivníci a stoupenci původního křesťanství. Takto byla provedena ideologická čistka jak původní podoby křesťanství, tak fyzická čistka jeho stoupenců.

Souběžně s tímto byla provedena korektura řeckých pravoslavných textů v Konstantinopoli, Turci perzekuovali pravoslavné křesťany na svém území, jediným řádem, který po patronací vlády v Osmanské říši fungoval, byli jezuité. Vidíme tedy hru na hodného (jezuité) a zlého (Turci) policajta. Řecké pravoslavné knihy, nyní vydávané za originály, byly natištěny v Benátkách pod kontrolou jezuitů v tomto období, stejným způsobem vznikl i nynější řecký text vydávaný za originální Septuagintu.

 

Původní nezměněné křesťanské texty v tomto okamžiku ve velkém zbyly jen v Rusku, proto zákulisí biblického projektu zaměřilo maximum své pozornosti tímto směrem. Car Alexej Michailovič byl otráven, během nikoniánského rozkolu a následné občanské války (cca 1675-1700) se k moci dostaly prozápadní síly, jezuité získali významný vliv a v následných stoletích opět hořely staré knihy a rukopisy, a byla prosazena nutnost "opravy" "beznadějně zkreslených" rukopisů a knih v církevní slovanštině podle "řeckých originálů", které byly ve skutečnost natištěny o chvíli předtím v Benátkách a Německu. V Rusku trval vnitřní boj o zabránění zařazení Tanachu (Starého zákona) mezi "svaté písmo" až do 19. století, nakonec nedopadl ve prospěch Ruska. Chápající pravoslavní hierarchové ve své době hodnotili snahy prosadit změny slovanských textů podle řeckých knih nebo vulgáty jednoznačně: židovské kacířství, snaha zotročit zemi.

Podobným způsobem, na několik "přihrávek", byli v pomoc tomuto projektu do Ruska dopraveni židé (genetické výzkumy ukazují, že sefardští židé "vznikli" ve Španělsku v 14-15. století, jedna se o Araby kteří přijali judaismus/talmudismus): nejprve byli v r.1492 vyhnáni ze Španělska (rok, kdy Kolumbus "objevil" Ameriku, mimochodem - start jednotlivých fází biblického projektu byl synchronizován), většina z nich se usadila v Polsku, které se v následujících stoletích stalo centrem rabínského židovství (existují ještě Karaimité, neuznávající rabíny a talmud); po "výuce" přišly zkoušky - pogrom Bohdana Chmelnického, Chmelnický dával židům na výběr - buď přestoupit na pravoslaví a pokřtít se, nebo smrt; židé si volili smrt, čímž z pohledu globálního zákulisí ve zkoušce uspěli a byli připraveni k další fázi: nejprve je připojena k Rusku Ukrajina, později je vyprovokováno k zabrání části Polska, čímž se statisíce židů ocitají v Rusku a později ho ideologicky ovládli [vsuvka: dnes je nemalá část pravoslavných v Rusku přesvědčena, že tzv. "hereze židovstvujících", se kterou pravoslavná církev bojovala v 16. století, tam panuje dodnes].

 

Zde zmíním jeden fakt, autor rukopisu "Žití proroka Mojžíše" z 7. století (podle tradiční datace) zjevně nijak nespojuje židy s Izraelity, spíše naopak (http://old-rus.narod.ru/03-46.html):

«Видишь, окаянный жидовин, как купина, приняв огонь, не опалилась, вопреки природе! Купина ведь — образ Девы, как этот неугасимый огонь по воле Бога не сжёг растения, так и Божье слово сохранило нетленным её девство и после родов. … Слышал ли ты, жидовин, о замечательном чуде, как тогда сыны израилевы прошли посуху посреди моря?»

Přibližný překlad:

"Vidíš, kacířský žide, jak keř, který přijal oheň, neshořel, navzdory přírodě! Keř je obraz Panny, jako ten neuhasitelný oheň po vůli Boha nespálil keř, tak i Boží slovo zachovalo její panenství bez poskvrny po porodu. ... Slyšel jsi-li, žide, o nádherném zázraku, jak tehdy synové izraelovi prošli po souši uprostřed moře?"

 

Velká otázka je, co původně představoval Starý zákon, Josef Flávius cituje ve své knihe "Judejské starožitnosti" Septuagintu:

10. «Nechť se nikdo neopovažuje rouhat bohy, uctívané v jiných zemích. Také není dovoleno okrádat cizí chrámy nebo přisvojovat si dary, určené jakýmkoliv bohům.»

Srovnej s dnešním zněním Septuaginty:

2. Úplně zničíte všechna místa, kde pronárody, jež si podrobíte, sloužily svým bohům na vysokých horách i na pahorcích a pod každým zeleným stromem.
3. Jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte.

- vidíme vzájemně se vylučující doktríny, humánní versus satanistickou. Originál Septuaginty se opět nedochoval, existuje jen kniha natištěná v 16-17. století, vydávaná za originál.

 

Jedním z center šíření biblické doktríny v pravoslavném světě byl ostrov Athos. To, že byla Bible cíleně deformována, ukazuje dialog Arsenia Suchanova s mnichy na Athosu. Arsenij Suchanov byl vyslanec cara Alexeje Michailoviče, který byl vyslán na Blízký východ poté, co řečtí duchovní v Moskvě poznamenali rozdíly mezi řeckou a ruskou duchovní praxí. Mniši dokazovali Arsenijovi, že ruské texty jsou zkažené, načež jim ten odpovídal:

"A já myslím že chyba je u vás. Protože po dobytí Cařihradu Turky latiníci vykoupili všechny řecké knihy, u sebe opravili, natiskli a vám rozdali." [orig.: А мне думается погрешено у вас. Ибо по взятии Цареграда турками латиняне выкупили все греческие книги, а у себя, переправя, напечатали и вам роздали].

Arsenij dále píše, že na cestě z Moldávie do Moskvy potkal srbského mnicha, který měl na Athosu knihy moskevského vydání. Mniši v nich našli rozdíly oproti Athosské praxi, Srba potrestali a jeho knihy spálili.

 

 

Nový zákon také obsahuje hrubé vsuvky, mající za cíl propojit ho s Tanachem. Jedna z nich je v Janovi, kapitola 4:

  • 20 Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“
  • 21 Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
  • 22 Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
  • 23 Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

Co zde dělá "spása ze Židů"? Po slově uctíváme co známe logicky patří skutečného Otce nebeského. Mohl říct Ježíš podobný nesmysl, jako stojí v textu?

 

Evangelium Lukáše obsahuje slovo od slova každou větu z Evangelia Markiona, plus pozdější vsuvky. Jedna z nich je rodokmen Ježíše (Lukáš 3:23), zjevná vsuvka i podle analýzy smyslu textu, když ji odstraníme, logika vyprávění se obnoví: Svatý Duch sestoupil v podobě holubice a odvedl Ježíše do pouště. Rodokmen je zde zjevně navíc. Lukáš je pozdější verze Markionova evangelia, upravená ke spokojenosti kurátorů biblického projektu, a dřívější Markion byl prohlášen za kacíře. Markion žil v Sinopé, kde měl přístup k materiálum, které tamní církvi zanechal apoštol Pavel, na jejichž základě sepsal své evangelium, dnes o něm víme jen z materiálů jeho odpůrců, jeho vlastní práce se kromě evangelia nezachovaly. Výzkumník Charles B.White (http://biblia.org.ua/apokrif/study/_default.htm) píše, analyzuje texty obou evangelií, „nemůže být pochyb, že evangelium Markiona bylo napsáno dříve, a Lukáš využíval mimo jiných materiálů kompletní text Markiona...“. Evangelium Markiona neobsahuje rodokmen Ježíše ani odkazy na krále Davida, rodokmen Ježíše není mimochodem v žádném apokryfním evangeliu.

  • Markion (1:4): „Co je ti do nás, Ježíši? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“
    Lukáš (4:34): „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“
  • Markion (1:10): Přišel do Nazareta. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.
    Lukáš (4:16): Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.
  • Markion (16:9): Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu;
    Lukáš (19:9): Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.
  • Markion (21:7): Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí strádat a být vydán.“
    Lukáš (24:7): Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“
  • Markion (20:2): Vznesli proti němu žalobu: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, a ničí Zákon i proroky, brání odvádět císaři daně a svádí ženy a děti.
    Lukáš (23:2): Vznesli proti němu žalobu: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“

 

Markion sepsal své učení do dvou knih, Evangelikon Apostolikon. Ty se nedochovaly, nicméně stojí za pozornost, že v Rusku se dochovalo mnoho upomínek na svaté knihy v 10-15. století, kde se nikde neupomíná Starý zákon ani žádné jednotlivé knihy Starého zákona kromě Žalmů (text tehdejších pravoslavných Žalmů ale neznáme), a vždy se klade důraz na dvě knihy, také nazývané Evangelium a Apoštol.

Původním, nebo jedním z původních jazyků, na kterých bylo zapsáno Svaté písmo, byl podle všeho slovanský jazyk. O Cyrilovi víme, že když přišel na Rus, dostaly se mu do rukou "Evangelium a Žalmář, psané ruskými písmeny" [Historie ruské církve, metropolita Makarij, 1882, www.orthedu.ru/books/makary/mak1201.htm#number1], podle kterých se naučil rychle psát rusky, "čemuž se všichni velmi divili".

Ještě v roce 1824 se podobném duchu vyjadřuje admirál Šiškov, ministr vzdělání, když odmítal změny slovanských textů podle Vulgáty a Tanachu:

  • «как же дерзнуть на перемену слов, почитаемых исшедшими из уст Божиих…» 
  • "Jak můžeme sáhnout na slova, která se považují za vyšlé z úst Božích"

Jeho protivníci proti němu často používali argument, že "se vyjadřuje, jakoby slovanský jazyk byl originálním jazykem Svatého Písma"

 

Padělky

Jedna z věcí, kterou je důležité pochopit pro možnost správného pohledu na globální historický proces, je to, že v rámci výše popisované operace byly napřed natištěny knihy, a rukopisy, z nichž ty knihy údajně vycházejí, byly vytvořeny až mnohem později. Někdo může namítnout - nesmysl, vždyť přece známe hebrejské kodexy, například Sinajský kodex ze 4. století n.l., kde je hebrejský text Starého zákona totožný s dnešním zněním. Jde o to, že tyto kodexy jsou padělky. Rozebereme níže dva, Sinajský a Leningradský kodex (oficiálně 11. století n.l.), které se v 19. století dostaly do Ruska zrovna v době, kdy bylo třeba podložit překlad Starého zákona do ruštiny právě z hebrejského textu, jako „jediné autentické pravdy“. O tom, že se jedná o padělky, se otevřeně psalo v dobovém tisku (tolik k poctivosti vědy v biblickém projektu). Leningradský kodex je nejstarší kodex obsahující kompletní masoretský text Starého zákona v hebrejštině, a je dnes základem všem moderním vydáním hebrejské bible, jedná se o etalon, podle něhož jsou opravovány jiné texty. Ve skutečnosti se jedná o padělky 19. století, u Sinajského kodexu dokonce známe přesný rok vzniku - 1839 - a jeho autora, který se k autorství přihlásil.

...listy pergamenu u tohoto dokumentu vůbec nejsou ošoupány v rozích, nejsou zašpiněny prsty, jak by to bylo možné očekávat při tisíciletém užívání mnichy na Sinaji.. Zatímco prostřední listy jsou naprosto nové (ve smyslu neopotřebovanosti a vzhledu), všechny první a poslední listy jsou otrhané a dokonce ztracené... Zvláště zajímavým se mi v Sinajském kodexu zdál vnitřní stav pergamenu. Jeho listy jsou velmi tenké, krásně vydělané a co je ze všeho nejvíc udivující, udržely si naprostou pružnost, nejsou ani trochu křehké! A to je velmi důležitá okolnost pro určení stáří.

Když máme co do činění se skutečně starými rukopisy, ležícími tisíce let, i při těch nejlepších klimatických podmínkách pak stačí se jich jen dotknout, aby se rozsypaly na kousky, jako bychom se dotknuli popele knihy, která nepozorovaně vydoutnala...

Názor profesora Morozova, který Sinajský rukopis osobně zkoumal a prohlížel

Zkoumal jsem materiál této knihy a přišel jsem ke stejným závěrům, jako u Sinajského kodexu: jeho listy jsou příliš pružné pro deklarované stáří.

Morozov se také vyjadřuje o Leningradském kodexu, nalezeném rabínem Firkovičem Více zde: http://leva-net.webnode.cz/products/nejvetsi-tajemstvi-novoveku/

Co se týká autorství, časopis „Pravoslavné obzory“ č.9 / 1862 [http://rapidshare.com/files/242705164/Pravoslavnoe_obozrenie_1862_09_12.pdf] publikoval článek „Podivné prohlášení Simonidese o Sinajském kodexu“ (str.162-165 publikace). Kompletní znění:

V anglických novinách Guardian bylo umístěno podivné prohlášení ohledně Sinajského kodexu. Patří známénu Simonidovi, prodejci antických rukopisů; píše, že Tischendorfem nalezený kodex není ze 4. století, ale z roku 1839, a že je napsán jím samým!

Koncem roku 1839, říká, můj strýc, igumen (opat) kláštera sv.mučedníka Panteleimona na Athosu, Benedikt, chtěl dát důstojný dar ruskému carovi Mikuláši I. za jeho příspěvky klášteru. Protože neměl žádný předmět, hodný cara, obrátil se za radou k ieromonachu Prokopijovi a ruskému mnichu Pavlovi, a rozhodli se, že nejlepší bude napsat Starý a Nový zákon, podle stylu starých rukopisů, unciálou (velké řecké písmena) na pergamenu. Ta kopie spolu s úryvky sedmi „apoštolských mužů“; Barnabáše, Herma, Klimenta Římského, Ignáce, Polikarpa, Papia a Dionýse Areopagita, byla v honosné vazbě určena k doručení carovi, prostřednictvím přátelské ruky. Začít práci prosili Dionýsa, klášterního sekretáře; ale on odmítl s tím že to nezvládne, takže jsem se rozhodl udělat to sám, protože můj drahý strýc si to zjevně velmi přál. Srovnal jsem hlavní rukopisy které se zachovaly na Athosu a začal jsem se cvičit v metodách starého mnišského písma, a můj vzdělaný strýc srovnal kopii moskovského vydání obou Zákonů s několika starými rukopisy, které na základě moskevské bible očistil od mnoha chyb, a předal mi je k přepsání.

Nedostávalo se mi pergamenu, vzal jsem v klášterní knihovně skoro prázdnou starou knihu na výborném pergamenu, která byla zjevně připravena sekretářem kláštera pro zvláštní účely; byl na ní nadpis „Sborník pochvalných slov“ a na jednom listu krátká řeč, poškozená časem. Vytrhl jsem popsaný list a také některé další poškozené a začal pracovat. Nejdřív jsem zkopíroval Starý a Nový zákon, potom epištolu Barnabáše a první část Hermova Pastýře.

Přepsání ostatních textů jsem odložil, protože mi došel pergamen. Po těžké osobní ztrátě, smrti mého strýce, jsem se rozhodl předat mou práci klášternímu vazači, aby rukopis svázal do desek, obtažených kůží, protože listy jsem pro pohodlnost při práci rozebral, a když to udělal, kniha postoupila do mého vlastnictví. O něco později, po mém přejezdu do Konstantinopole, jsem práci ukázal patriarchům Anfimovi a Konstantinovi a objasnil jim její cíl. Konstantin si ji vzal k sobě, prohlédl, a poprosil mě předat ji knihovně Sinajského kláštera, což jsem udělal. Brzy poté, na prosbu obou patriarchů, jsem získal patronství jejího blahorodí hraběnky Etleng a jejího bratra A.S.Sturdzy; ale než jsem se vypravil do Oděssy, ještě jednou jsem byl na ostrově Antigon, abych navštívil Konstantina a finálně se ujistil ohledně mého slibu, předat manuskript knihovně na Sinajské hoře. Ale patriarcha byl pryč a nechal jsem mu dopis. Po svém návratu mi napsal dopis, kde informoval že rukopis byl přijat. V listopadu 1841 jsem přijel do Oděssy.

Když jsem se v roce 1846 vrátil do Konstantinopole, hned jsem se vydal na Antigon s cílem navštívit Konstantina a předat mu hromadu manuskriptů. Přijal mě s velkým potěšením a hovořili jsme o mnohém, mimochodem i o mém manuskriptu; informoval mě, že před nějakou dobou ho poslal na Sinaj. V roce 1852 jsem na Sinaji manuskript uviděl a zeptal se knihovníka, jak se tam dostal. Zjevně ale nic neznal a já jsem mu ani nic neříkal. Zkoumaje manuskript jsem zjistil, že působí mnohem starším dojmem, než by se dalo čekat, a že úvodní list s věnováním Mikuláši I. je vyrván. Potom jsem začal své výzkumy, protože v knihovně bylo spoustu rukopisů, které jsem chtěl prozkoumat. Našel jsem mimochodem i Hermův Pastýř, Evangelium od Matouše a sporný dopis Aristea Filoktétovi; všechny byly napsány na egyptském papyru z prvního století.

To je krátká a jasná zpráva i kodexu Simonida, který profesor Tischendorf vzal, když byl na Sinaji, a neznámo proč odpravil do Petrohradu a vydal tam pod názvem Sinajského kodexu. Když jsem jej spatřil poprvé před dvěma lety v kopii u pana Newtona v Liverpoolu, hned jsem poznal svou práci a ihned o tom pana Newtona informoval.

Guardian - Simonid

Na závěr Simonides ukazuje na několik stále živých svědků, kteří viděli a dokonce četli kodex; objasňuje, že opravy v textu patří zčásti Benediktovi, zčásti Dionýsovi, který chtěl kodex ještě jednou přepsat, a kterému patří kaligrafické znaky. Chystá se to vše podrobně dokazovat. Sám Simonides v kodexu umístil určité znaky, aby označil rukopisy, ze kterých bral varianty. Tischendorf pro objasnění těch znaků vymyslel nejpodivnější hypotézy.

Výpověď Simonida je ve shodě s nálezy Morozova. A opět vidíme, že staré rukopisy jsou „opravovány“ podle nedávno natištěných textů. Zde je vidět ruka kurátorů biblického projektu - nejprve zařídili přítomnosti správného kodexu v Sinajském klášteru, a pak využili mladého idealistu Tischendorfa k jeho nalezení a dopravení do Ruska ve správnou dobu. Klavír v křoví, organizující celé představení.

 

Navrhuji udělat si malou pauzu a promyslet důsledky a absurditu celé situace: nejautoritnější text hebrejské bible, kodex, který je "posvátnou krávou" a etalonem, s nímž jsou poměřovány všechny ostatní texty, je padělek 19. století.

Další svědectví o "opravování" slovanských rukopisů podle nově natištěných knih podává dokument nalezený magistrem bohosloví S.A.Belokurovem, jedná se o rukopis archimandrita Silvestra Medvěděva, který pracoval na Moskovskom pečatnom dvore v letech 1678-1688

...patriarcha Nikon, pouště se do oprav Služebníku [pravoslavná motlitební kniha, pozn.], ho chtěl opravit podle starořeckých a slovanských rukopisů, což odpovídalo rozhodnutí Sněmu roku 1654. Ve skutečnosti se změny dělaly podle "nově u Němec natištěných řeckých knih", přičemž ty knihy se nekontrolovaly podle slovanských a starořeckých rukopisů, a naopak, rukopisy byly "stírány podle nově natištěných knih" (!). Je třeba chápat, že korektoři v jednotlivých případech jednoduše začerňovali v rukopisných knihách ta místa, která se jim zdála protiřečící novým knihám.

Silvester Medvěděv

O tom, že boj probíhal boj na život a na smrt, svědčí demografické údaje i dochované dokumenty. V druhé polovině 17. století ztratila Evropa kolem 1/3 obyvatel, některé oblasti až 2/3, v Rusku po nikoniánském rozkolu vypukla občanská válka [či náboženská válka Evropy proti Rusku] s účastí stotisícových armád na obou stranách. Nekompromisní ideologická čistka a fyzická likvidace odpůrců proběhla tam i tam. Desítky let po rozkolu r.1675 se v Rusku vlastnictví starých knih trestalo mučením a smrtí, stejně staré složení prstů při pokřižování, a také nenabonzování podobných věcí. Při čtení dokumentů z té doby člověku vstávají vlasy hrůzou, jednalo se o teror, proti němuž byl Hitler slabý odvar. Analyzovat rozkol a události s ním spojené byl zhruba 150 let tabu, když se s tím začalo, ruská vzdělaná vrstva zjistila, že vlastně už nechápe, o co tehdy šlo, co bylo podstatou, a ve stejném stavu je to dodnes. Běžní lidé zřejmě chápali, ale těch se zase nikdo neptal. Formální znaky, jimž se dnes přisuzuje hlavní váha (prstoklad dvěmi vs třemi prsty atd.), byly jen vnější obálkou změn, běžní lidé měli jasno: záměna pravoslaví satanismem, nový prozápadní car = antikrist, agrese na světonázorové úrovni s cílem zotročení země. Jejich vnímání celé věci, na rozdíl od církevních hierarchů 18-19. století, kteří už neviděli nic škodlivého na šíření Tanachu mezi pravoslavnými lidmi, bylo zcela adekvátní.

Křesťanství původně nemělo nic společného s židovstvím ani Starým zákonem. Proč kurátoři biblického projektu vynaložili takové úsilí na deformaci křesťantví a protlačení Starého zákona jako "svatého písma" pro křesťany? Protože to bylo základním kamenem jejich plánu, neboť jaká víra - taková budoucnost. Přesněji: jaká koncepce života (vyjádřená ve formě svatého písma), taková kultura, takové stereotypy chování a taková budoucnost, směřování společnosti - buďto ke světlé harmonické budoucnosti, nebo k řadě společenských krizí a katastrof. Původní křesťanství a s ním spojený světonázor, pohled na svět, byly zjevně nepřekonatelnou překážkou šíření biblického projektu zotročení světa.

Historie vydávání Bible v Rusku hovoří o ostrém mnohasetletém boji na život a na smrt pravoslavných hierarchů a některých chápajících monarchů s určitými vnějšími silami, který nakonec neskončil ve prospěch Ruska. Podobný boj proběhl v Evropě o pár století dříve, také v neprospěch národů Evropy. V roce 1876 vydal Synod povolení na šíření jím posvěceného překladu Bible (SZ + NZ) v Rusku, obsahujícího pod jednou obálkou dvě uměle spojené knihy, čímž fakticky podepsal ortel svému státu, což potvrzují všechny další události.

Súvisiace

Komentáre

comments powered by Disqus