Popis Tagy
HAARP HAARP

Tyto neidentifikovatelné létající objekty nejsou pouze ve formě nějakých zářících koulí nejasného původu. Jedná se o subjekty s jasnou technologickou strukturou.

Američany vždy zajímalo technologicko-mystické dědictví Německa. O tom není pochyb.

Náhle se objevilo něco nevysvětlitelného. Expedice, která měla trvat půl roku, po dvou měsících urychleně opouští břehy Antarktidy. Jednalo se o ústup.

Film

Základna

Na začátku roku 1947 dorazila ke břehům Antarktidy další expedice slavného polárníka Richarda Byrda. Byla to skutečně podivná expedice. Na rozdíl od jeho předchozích tří expedic, tato byla plně financována americkým námořnictvem a byla pojmenována „Operace High Jump“ (Vysoký skok).

„Pod velení admirála Byrda spadala mocná vojensko-námořnická eskadra: letadlová loď, 12 hladinových plavidel, ponorka, více než 20 letadel a helikoptér a okolo 5 000 lidí v personálu. Asi souhlasíte, že je to poněkud zvláštní tým pro vědeckou expedici.“

2. prosince 1946, než jeho expedice začala, sdělil admirál Byrd na tiskové konferenci: „Moje expedice má vojenskou povahu.“ O dalších podrobnostech však neřekl ani slovo.

„Na konci roku 1947 započal v plném rozsahu letecký průzkum, jehož první zastávkou byl antarktický region jménem Země královny Maud.“

Vše šlo podle plánu. V prvních týdnech bylo pořízeno několik desítek tisíc foto-snímků. Náhle se však stalo něco nevysvětlitelného. Expedice, která byla plánována na půl roku, byla z ničeho nic po dvou měsících přerušena a urychleně opouští břehy Antarktidy. Byl to velice rychlý ústup.

„Ztratili torpédoborec, téměř polovinu svého letectva, desítky námořníků a důstojníků. Členům vyšetřovací komise Kongresu admirál Byrd vzkázal: ‚V případě další války může být Amerika napadena nepřítelem, který má schopnost s neuvěřitelnou rychlostí létat od jednoho pólu k druhému.'“

 

Co přinutilo Američany opustit Antarktidu?

V roce 1945, 18 měsíců před začátkem expedice, navštívily argentinský přístav Mar del Plata dvě německé ponorky, vzdávajíc se úřadům. Nebyly to obyčejné ponorky, byly součástí takzvané „Führerovy konvoje“.

„Byla to přísně tajná flotila, která plnila mise, jejichž detaily jsou tajemstvím dodnes.“

„Posádky ponorek spolupracovaly neochotně. Přesto se Američané pár věcí naučili.“ Tak velitel ponorky U-530 hovořil o svém personálu účastnícím se operace s krycím názvem „Valkyrie II.“

„Dva týdny před koncem války ponorka U-530 opustila kurz a vydala se ke břehům Antarktidy. Na palubě se nacházeli cestující, jejichž tváře byly pečlivě zahaleny, a rovněž pozůstatky Třetí říše.“

Velitel druhé ponorky (U-977), Heinz Schaeffer, později dosvědčil, že následoval stejnou trasu. Vyšlo najevo, že německé ponorky navštěvovaly Antarktidu často.

 

Proč zrovna Antarktidu?

Antarktida. V roce 1820 byla objevena dvěma ruskými objeviteli (Gelenkschmerzen a Lazarev). Od té doby tento záhadný kontinent, jehož rozloha přesahuje Evropu, přitahuje pozornost badatelů jako magnet. Nicméně, deset metrů vysoké pobřeží z ledu činilo dlouhá léta kontinent nedobytným. Téměř století tak Antarktida zůstávala zcela neznámou. Pouze na mapách byly dokreslovány její hranice.

Náhle o tento vzdálený a „neužitečný“ kontinent začali jevit nezvyklý zájem Němci. Na studium Antarktidy byly vyhrazeny nemalé částky.

„Na konci 30. let byly uspořádány dvě výzkumné expedice. Stalo se tak těsně před začátkem války.“

V lednu 1939 dvě letadla, „Passat“ a „Boreas“, která za pomoci katapultu vzlétla z letadlové lodi ve „Schwabenlandu“, začínají hlídkovat nad Zemí královny Maud. Za tři týdny zvládli piloti Luftwaffe s kovovými prapory označenými svastikou zajistit Třetí říši území o velikosti Německa. Pojmenovali jej „Nové Švábsko“.

V dubnu roku 1939 zkušený polární výzkumník, kapitán Alfred Ritscher, napsal: „Dokončil jsem misi, která mi byla svěřena maršálem Goeringem. Poprvé německá letadla přeletěla nad antarktickým kontinentem. Každých 25 km naše letadla vypustila vlajky. Pokryly jsme oblast o velikosti okolo 600 000 čtverečních kilometrů, z nichž 350 000 bylo fotograficky zdokumentováno.“

Goeringova létající esa úspěšně vykonala svoji práci. Tato neobvyklá mise byla následně svěřena „mořským vlkům“ pod velením admirála Karla Dönitze. Německé ponorky se v tajnosti vypravily na konec světa: k zamrzlým břehům Antarktidy. Později uvedl Karl Dönitz podivné hlášení: „Moje ponorky nalezly skutečný ráj na Zemi.“

„V roce 1943, když vrcholila válka s Ruskem, velký admirál Dönitz vyslovil další, neméně záhadné sdělení: „Německá podvodní flotila může být hrdá, že na druhém konci světa postavila nedobytnou pevnost pro našeho führera.“

Tehdy slovům velkého německého admirála rozuměl pouze úzký okruh lidí. Dnes můžeme pouze předpokládat, co tím admirál myslel. Nedávno byla pod Antarktidou objevena ohromná podzemní jezera, která se nachází kilometr pod ledem. Teplota těchto jezer se pohybuje okolo +18 stupňů Celsia. Nad hladinou těchto jezer se nacházejí jakési klenby, sklepy, naplněné teplým vzduchem. Je možné, že z těchto jezer konstantně teče do moře řeka teplé vody. Za tisíce let mohly tyto teplé říčky v ledu vytvořit rozsáhlé podzemní tunely, které jsou perfektní pro výstavbu tajných základen. Z břehu oceánu mohla jakákoli ponorka snadno proplout pod pobřežním ledem až do tunelů. Tady to máme: Základna, která je ukrytá před bouřemi a polárním chladem, skrytá před zraky nezvaných hostů a z dosahu nepřátel.

„Kdyby se Němci měli rozhodnout, kam umístit tajnou základnu či tajnou zónu, která by byla naprosto nepřístupná okolí, pak by polární zóny, tedy i Antarktida, pro ně byly, co se týče takové úrovně bezpečnosti, naprosto vyhovující.“

Podle prohlášení jednoho svědka a dalších dokumentů, se nacistům skutečně podařilo zbudovat přísně tajnou antarktickou základnu. Její krycí název byl: Základna 211.

Už na začátku roku 1939 mezi Antarktidou a Německem probíhaly regulérní spoje ve speciálně vybaveném a modifikovaném výzkumném plavidlu jménem „Swabia“. K pobřeží Země královny Maud připlouvá vybavení na hloubení dolů a další technika, včetně železnice, nákladních vozidel a obrovské frézy na budování tunelů. V tu samou dobu připlouvají rovněž vědci, inženýři a vysoce kvalifikovaní pracovníci.

 

K čemu potřebovali Němci základnu na tak odlehlém místě?

Existují různé teorie. Někteří věří, že Německo chtělo mít kontrolu nad jižními moři. Jiní tvrdí, že mělo zájem o přírodní bohatství Antarktidy, jako je uran, který je stěžejní pro výrobu super zbraní. Mnozí se však domnívají, že tento projekt měl za cíl vytvoření bezpečného nebe pro elitu Třetí říše v případě, že by Německo ve válce prohrálo.

V roce 1942 započal přesun budoucích obyvatel do Nového Švábska, včetně vědců, inženýrů a představitelů nacistické strany a německé vlády. Transport z Německa byl zajištěn rovněž jistým tajným průmyslovým technologiím.

Když válka skončila, Američané naverbovali německé vědce, aby pracovali ve Spojených státech. Co je však zaskočilo byl fakt, že mnoho kvalifikovaných specialistů Třetí říše zmizelo, avšak nebyli prohlášeni za mrtvé. Zmizelo také přes 100 ponorek, které se už nikdy nenašly.

„Je jasné, že americká rozvědka obdržela informace týkající se faktu, že část nacistického dědictví, jeho technického potenciálu, pokud jde o výzkumníky a vědce, bylo z Německa evakuováno. A přirozeně, antarktická polární zóna se tak ocitla v centru jejich zájmu.“

Existuje také svědectví posádky německých ponorek, které se vzdaly argentinským úřadům. Zdá se, že to vše Američany poněkud zneklidnilo. Na konci roku 1946 slavný polární výzkumník a admirál amerického námořnictva, Richard Byrd, obdržel rozkaz zničit nacistickou základnu na Antarktidě. Věci však nešly zcela podle plánu. Odpor, s kterým se americké síly tehdy setkaly, i dnes vyvolává mnoho otázek. Amirál Byrd Washingtonu reportoval nejen o mnoha stíhačkách s neuvěřitelnými schopnostmi, ale expedici podle něj napadly také „podivné létající talíře“, které se vysokou rychlostí vynořovaly z vody a působily expedici značné škody.

26. února 1947 se odehrál boj, který byl popsán členem expedice, zkušeným pilotem jménem John Sireson: „Vertikálně vylétávaly z vody, proklouzávaly mezi stěžni lodí s takovou rychlostí, že proudy vzduchu rvaly rádiové antény. Několika Corsairům (pozn. raja: americký stíhací letoun) se podařilo vzletět z Casablancy (pozn. raja: letadlová loď). Ani jsme nemrkli a dva z nich  zničil jakýsi podivný paprsek, který tyto létající disky vystřelovaly. Poté se potopily pod vodu v blízkosti lodí. V té chvíli jsem se zrovna nacházel na palubě Casablancy a pamatuju si to, jako bych to viděl dnes. Nechápal jsem to, ty předměty nevydávaly žádný zvuk, tiše se proplétaly mezi loděmi a chrlily smrtící palbu, jako nějaká nestvůra z pekel. Náhle jsem uviděl torpédoborec Murdoch, který se nacházel asi 120 stop od nás. Náhle zazářil plamenem a začal se potápět. Z ostatních lodí, nehledě na nebezpečí, byly na místo katastrofy okamžitě vyslány záchranné týmy a čluny. Noční můra trvala okolo 20 minut. Jakmile se talíře opět ponořily pod hladinu, začali jsme vyhodnocovat naše ztráty. Byly strašlivé.

Komu patřily tyto lítající disky? Mohlo se jednat o objekty nacistického Německa?

Ahnenerbe

Po válce byly v nacistických tajných archívech objeveny určité fotografie a výkresy. Ty dokazují, že nacističtí vědci byli zapojeni do vývoje letadel ve tvaru disku. Svého času něco takového nemělo obdoby. Jak se nacistickým vědcům podařilo uskutečnit tak obrovský technologický skok?

Výzkumný ústav SS nesoucí název Ahnenerbe, nejzáhadnější organizace Třetí říše. Dokonce i dnes se tajné služby předních mocností snaží odhalit její tajemství. Ale proč? Je to jednoduché: Byla jedinou známou historickou strukturou podporovanou a financovanou státem, která se zabývala studiem okultismu a mysticismu. Žádná organizace na světě neměla k dispozici takový objem dat a takový vliv na rozvoj okultních technologií, jako Ahnenerbe. Iniciátory a zakladately Ahnenerbe byly lidé z nejvyšších kruhů Třetí říše. Výzkumu okultních věd a paranormálních fenoménů v Ahnenerbe dal své požehnání dokonce říšský vůdce SS Himmler, který tak neučinil pouze na základě své vlastní iniciativy, ale také na základě instrukcí od Adolfa Hitlera.

Organizace Ahnenerbe byla oficiálně založena roku 1935 a měla sloužit k bádání po historických kořenech německého národa. Ahnenerbe v překladu znamená „Dědictví předků“. Nicméně, okruh zájmů této společnosti se značně rozšířil. Už nešlo jen o studium německé historie. Vůdci Třetí říše pochopili, že velikost armády nebude pro vítězství v budoucích bitvách rozhodující. Právě proto si osvojili koncept „kvalitativní nadřazenosti“, podle kterého lze vyhrát válku s relativně nízkým počtem kvalitně vyzbrojených sil. A aby jim byla tato kvalitativní nadřazenost zajištěna, přišlo Ahnenerbe s vlastními specialisty na okultismus, netradiční a paranormální vědy. Němci tak chtěli dosáhnout pokroku v oblastech, ve kterých by jejich protivníci byli zcela nekompetentní.

Ideologie nacismu byla založena na teorii, podle které v minulosti existovala na Zemi mocná civilizace, která měla přístup ke všem tajům vesmíru. Toto vyšší poznání mělo podle nacistů zůstat zachováno, zašifrováno a roztroušeno kdesi na Zemi. Byli přesvědčeni, že právě jim je souzeno najít toto poznání a oživit německého „nadčlověka“. Potomka starověkých Árijců.

Zvlášť se zajímali o Atlantidu, která byla podle nacistických vědců kolébkou árijské rasy. Díky tomu se Německo považovalo za jediného pravého dědice technologického poznání Atlantidy. Legendy praví, že Atlantida disponovala obrovskými loděmi a létajícími stroji, které poháněla neznámá síla.

Bádat po ukrytém poznání, hledat znalosti o historii civilizace a pátrat po místě, o kterém se domnívali, že je skutečně kolébkou německé civilizace, začalo Ahnenerbe ještě před začátkem války.

Není pochyb o tom, že členové Ahnenerbe věděli o existenci jisté tajemné mapy, kterou historici objevili v roce 1929. Původ této mapy se datuje až do ranného 16. století. Jejím autorem byl slavný turecký admirál Piri Reis. Šokující je, že mapa podrobně zrcadlí skutečné antarktické pobřeží. A to 300 let před oficiálním objevením tohoto kontinentu. Admirál ve svých poznámkách na mapě zmiňuje, že při vytváření mapy hrálo roli mnoho zrojů, z nichž některé byly minimálně 3000 let staré. Nejzáhadnější na mapě však byla pobřežní linie Antarktidy, která byla zobrazena bez své ledové pokrývky.

Tato mapa podněcuje lidskou fantazii dokonce i dnes. Zde je verdikt jednoho specialisty amerických vzdušných sil: „Pobřežní linie Antarktidy, jak ji zachycuje tato mapa, je z doby, kdy ještě nebyla pokryta ledem. Tloušťka ledu v této oblasti je okolo jednoho a půl kilometru. Nemáme tušení, jak mohla být tato data v roce 1513 zjištěna. Mezinárodní skupina odborníků podrobila mapu admirála Reise podrobnému zkoumání a došla k závěru, že je přesnější, než mapy z 20. století. Seismická analýza následně potvrdila to, o čem vědci donedávna neměli ani ponětí. Některé z hor, které byly považovány za části jednoho masívu, jsou ve skutečnosti oddělené ostrovy. Tak je vykresluje i mapa Piri Reise.

Lze si představit, jaký vliv musela mít před 70. lety tato mapa na přívržence teorie árijské rasy. Především představovala naději pro pátrání po technologicko-magickém dědictví Atlantidy. Podle jedné z hypotéz je právě Antarktida místem, kde se dříve nacházela bájná Atlantida. Ta má být pohřbena hluboko pod ledem, jako následek přepólování. Jakmile se nacisté dozvěděli o existenci těchto map, uvědomili si, že by někde mohla být ukryta i další tajná vědění, ale kde?

Tajné expedice Ahnenerbe začaly pátrat po starověkých relikviích a rukopisech po celém světě, od Tibetu až po Jižní Ameriku. Za zmínku stojí například tajné archívy templářů, které naznačují, že templáři navštívili Ameriku ještě dávno předtím, než k jejím břehům připlul slavný Kolumbus. Tepláři měli zřejmě k dispozici tajné rukopisy, podobné mapě Piri Reise. To nacisty vedlo k myšlence, že jejich archívy mohou obsahovat i něco důležitého, co se týče Antarktidy. Na okupovaných územích Německa jednotky speciálního komanda SS zabavují obsah starých archívů a knihoven. Ahnenerbe konfiskovalo knihovny teologických fakult a tajných společenství a okamžitě je transportovalo na svou základnu. Tak bylo nashromážděno ohromné množství děl do jedné masivní knihovny Ahnenerbe. V roce 1945, kdy na území Německa již proniklo sovětské vojsko, se knihovník z jedné z Postonskiho knihoven, podle svých slov, stal svědkem toho, jak Ahnenerbe evakuovalo knihovnu o objemu 140 000 děl. Katalog takovéto knihovny by byl zajisté velice zajímavý.

Není vyloučeno, že se Ahnenerbe dozvědělo o Antarktidě něco tak převratného, že výzkum tohoto kontinentu se rázem stal jedním z hlavních cílů nacistického vedení. SS však prahlo po velmi specifickém vědění. Svatý grál spolu s kopím osudu, který by, jak legenda praví, z držitele těchto relikvií učinil pána celého světa. Hitler se o této legendě dozvěděl ještě před první světovou válkou. Kopí osudu bylo ukryto v bezpečí Vídeňského muzea. Hitlerovi se dostalo do rukou v roce 1938, když Německo anexovalo Rakousko. Aby mohl vládnout světu, zbývalo mu ještě získat svatý grál. Sjednotit kopí osudu, symbol aktivního mužského principu a vědění celého světa, a svatý grál, symbol pasivního ženského principu a moudrosti. To byla myšlenka, která zachvátila elitní hlavy Třetí říše. Jejich cílem bylo sjednotit nejmodernější technologie světa se starodávným věděním, dokonce i za cenu absence racionálního vysvětlení. Mohlo se jednat o atraktivní a produktivní myšlenku. Kdyby cílem této idei nebylo podmanění celého světa a jeho zotročení ve jménu nadřazené rasy s pomocí technologie a okultismu.

Pro vědecké výzkumy Ahnenerbe zaměstnávalo elitní personál, často světově proslulé vědce, a stovky zaměstnanců z více než padesáti univerzitních oddělení. Ahnenerbe se podílelo na výzkumu v oblasti matematiky, astronomie, genetiky, medicíny. Také se však podílelo na rozvoji magických a okultních věd, nekonvenčních zbraní, psychologických a psychotronických metodách masového ovlivňování. Vědci z Ahnenerbe zkoumali okultické, náboženské a mystické praktiky. Stejně tak se podíleli na výzkumu paranormálních schopností lidí. V Ahnenerbe tento výzkum brali velice vážně. Faktickým důkazem, který toto mé tvrzení podloží, jsou směrnice Ahnenerbe, které zavedl nacistický management, v jehož čele stál Himmler, ještě před vypuknutím války v roce 1939.

Byly prováděny studie paranormálních schopností u zaměstnanců Ahnenerbe a jejich výsledky byly zaznamenávány do osobních dokumentů. Když začala válka, zaměstnanci, u nichž byly prokázány paranormální schopnosti, byli sloučeni pod jediné oddělení Ahnenerbe. Bohužel se však nedochovaly žádné záznamy o tom, na čem toto oddělení pracovalo, a hlavně jakých výsledků dosáhlo. Jedním z hlavních cílů, které odborníci z Ahnenerbe sledovali, byla paranormální schopnost kontaktovat vyšší bytosti z jiných světů, nebo jak je nazývali: „outsideři“ či „bytosti z vnějšího světa“ (pozn. raja: Celkem příhodný název, vezmeme-li v úvahu, že žijeme uvnitř duté Země. „Bytosti z vnějšího světa“ byli zajisté lidé z povrchu Země.). Cílem bylo získat od vysoce rozvinutých mimozemských bytostí a dávných pozemských civilizací vědomosti o vysoce vyspělých technologiích. Takový kontakt již v minulosti proběhl, o tom svědčí mnohé starodávné kresby disků a technologií, jejichž původ byste jen stěží hledali ve starověku.

Disky

Je prosinec 1919, členové tajného společenství Thule, předchůdci Ahnenerbe, se shromažďují na úpatí Alp, na statku poblíž německého Berchtesgaden. Mezi vybranými, kteří se účastní tohoto shromáždění, jsou dvě zkušená média, či kontaktéři, jak je nazýváme dnes. Jeden z nich se schovává pod tajemným jménem „Sigrun“. Druhým kontaktérem byla Maria Orsic, původem ze Záhřebu. Maria často říkávala zvláštní věci. Když upadla do tranzu, navazovala kontakt s  civilizací nacházející se v souhvězdí Býka. Jednou obdržela neuvěřitelné informace týkající se vyspělých technologií. Toto poznání nikoho nešokovalo, spíše naopak, vyvolalo obrovskou vlnu zájmu. A co tento zájem způsobilo? Maria v tranzu zmínila konstrukci neobvyklých létajících strojů, které navíc měly tu moc měnit ve svém okolí tok času. Dokážete si představit, jak atraktivní by toto zařízení pro jisté lidi bylo. A to byl krok směrem ke splnění snu tajného společenství Thule. Stroj času, který dokáže proniknout hluboko ke kořenům času. S tím by bylo snadné získat vědění dávných vysoce vyspělých civilizací.

Zde vidíte obrázek létajícího stroje, pod nímž se nachází podpis slavného německého vědce a vynálezce Viktora Schaubergera. Znalosti obdržené od kontaktérky byly předány vědcům, aby je přeložili do jasnějších technických dat, podle nichž by se měla řídit první konstrukce. V roce 1922 byl sestrojen první model. Toto zařízení mělo tři paralelní disky. Když jej uvedli do pohybu, vrchní a spodní disk rotoval v opačných směrech, což vytvářelo opravdu silné magnetické pole a antigravitační efekt.

Za předpokladu, že jsou dostupné důkazy důvěryhodné, tak nejen, že tento model umí létat, ale také kolem sebe dokáže měnit struktruru času. Tento model byl považován za prototyp budoucích létajících strojů založených na nekonvenčních principech létání. Tyto super-disky byly sestrojovány v rámci speciálního technologického útvaru SS, který měl přímé napojení na Ahnenerbe. Vedoucí představitele managementu nacistického Německa zachvátily dvě prosté myšlenky. První myšlenka se týkala vytvoření super-člověka, nebo také nadčlověka. Druhým, velice důležitým konceptem, bylo ovládnutí takzvaných technologicko-magických energií. To nezahrnovalo pouze možnost ovládnutí jaderné energie, ale samozřejmě do této kategorie spadalo ovládnutí specifické technologie – létajících zařízení ve tvaru disku – vytvoření fundamentálně nového druhu létající technologie.

Rozběhlo se velké pátrání, do všech koutů světa, jehož účelem bylo vyhledávat vše, co by mohlo být užitečné při konstrukci těchto strojů. Jeho úkolem však nebylo pouze vyhledávat další kontaktéry a schopné inženýry, ale například také historiky. Dokonce ještě před válkou dokázali členové expedic Ahnenerbe v Německu nashromáždit stovky svitků v sanskrtu, čínštině a dalších orientálních jazycích. Tyto starodávné dokumenty byly podrobeny velice podrobnému a pozornému zkoumání. Wernher von Braun, inženýr a vynálezce, který se specializoval v oblasti raketové techniky a možnostech letů do vesmíru, jednou prohlásil: „Z těch papírů jsme se dozvěděli mnoho užitečného.“ Výsledky expedic byly reportovány Hitlerovi osobně. Některé z nich inspirovaly vůdce Třetí říše natolik, že jej myšlenky na podivuhodné zbraně a let vesmírem neopustily dokud válka neskončila.

Konstruktéři dělají, co je v jejich silách, ale jejich znalost principů rotace a budování antigravitačních super-disků není dostačující. Je třeba do konstrukce zapojit motory. Ty však k dispozici nemají. Rozpracovaný projekt tak náhle beznadějně zaostává za pokrokovými myšlenkami na jeho stvoření.

V červenci roku 1934 Hitler a elitní členové tajných spolků „Thule“ a „Vril“ pozvali vynálezce Viktora Schaubergera, aby se k velkolepému a ambizióznímu dílu připojil. Jeho legendární implozivní motor je schopen vydávat světlo, teplo a zároveň rozpohybovat mechanismy pouze s využitím vzduchu a vody. Nacisté od něj potřebovali jediné – sestrojit motor pro létající disky. Obě strany podepsaly dohodu a za pět let, v roce 1939, se k obloze vznesl první prototyp disku jménem „Vril“ s motorem od Schaubergera. Zde můžete vidět vzácnou dochovanou fotografii testovacího letu disku se zimní kamufláží.

Pokrok ve vývoji technologicko-magických disků postupoval extrémně pomalu, vzhledem k nedostatku zkušeností a specialistů z oboru. Nacisté byli nuceni přistoupit k neobvyklým řešením. Tak tomu bylo například při vývoji super-disku s názvem „Sonder Bureau 13“. Speciální vědecko-výzkumný útvar SS začal jevit zájem o poněkud pikantní témata, například o výzkum neidentifikovatelných létajících objektů. Dokonce i s pomocí elitních světových vědců a testovacích pilotů projekt náhle zamrznul a k žádným dalším pokrokům ve vývoji nedocházelo. Vše samozřejmě probíhalo pod přísným utajením.

„Hovořil jsem s německým profesorem Hermannem Obertherm, protějškem našeho Tsiolkovskyho v Rusku. Byl učitelem Wernhera von Brauna. Jednou jsem se ho zeptal na létající talíře. Odpověděl mi, že ano, že o nich slyšel a má jisté informace týkající se této technologie, ale že na tento projekt dohlíží SS, aby nemohli zjistit, na čem jejich kolegové v Berlíně pracují.“

Koncem roku 1942 se do vzduchu vznesl létající disk vyzbrojený lehkou municí jménem „Vril 1“ nebo také „Jager“. Jeho průměr činil jedenáct a půl metru. Tvrdí se, že ještě než skončila válka, bylo vyrobeno sedmnáct létajících disků tohoto typu. K podobným tvrzením je však těžké nebýt skeptický. „Nemyslím si, že měli k dispozici celou flotilu létajících talířů. Možná pár kopií, to bylo vše. Němci je chtěli využít ke špionážním účelům. Když se na ně podíváte z boční strany, jsou prakticky neviditelné.“

 

„Generálové, kteří se účastnili Bitvy v Kurském oblouku, a dva hrdinové Sovětského svazu (jeden pilot a druhý velitel tanku) s kterými jsem se znal osobně, mi vylíčili, čeho byli tenkrát v boji svědky. Viděli „zvláštní disky brázdící oblohu ve vysoké rychlosti“. Neměli tušení, o co se jedná. Ani Němci nebo Rusové takové stroje nepoznávali. „Ten talíř nebyl od nás, to tě mohu ujistit.“ řekli mi. Měli pravdu, znám ruskou historii letectví velice dobře.

Mezi obrázky a fotografiemi těchto disků byl jeden, který zobrazoval sérii disků s názvem „Haunebu“. Data popisující tento disk znějí téměř jako science-fiction. Podle zmíněných popisů využívaly disky „Haunebu“ alternativní zdroj energie, takzvaný konvertor Hanse Kohlera, k jehož provozu nebylo zapotřebí využití žádného fosilního paliva. Dokonce plánovali vypravit disk typu „Haunebu III“ do vesmíru. Zní to neuvěřitelně? Kdo ví?

Další snímek je skutečná trofej. Zvláštní oblek pilota naznačuje, že plánovaný let se měl uskutečnit pokud ne ve vesmíru, tak přinejmenším ve stratosféře. V zabavených archívech byl objeven ještě jeden záhadný dokument. Jednalo se o plán na konstrukci obří 139 metrů dlouhé lodi ve tvaru cigarety jménem Andromeda. S hangáry na pět létajících disků typu „Haunebu II“ a „Vril“. Co bylo účelem takového projektu? Někdo odhaduje, že tato loď mohla být navržena pro dlouhé kosmické lety. Existuje však druhé, jednodušší vysvětlení, že se jednalo o projekt podvodního kontejneru, který by bylo možné využít k transportu zboží, vybavení a technologií na tajné základny Třetí říše, včetně té na Antarktidě.

Podle americké rozvědky, měli Němci koncem války celkem 9 výzkumných středisek či závodů, v nichž byly vyvíjeny a testovány létající disky. Vyšetřování odhalila, že osm z těchto továren, spolu s vědci a klíčovými postavami, byly úspěšně evakuovány z Německa, devátá byla zničena. Podplukovník Air Force Wendelle Stevans vzpomíná: „Obdrželi jsme tajnou informaci, že některé z těchto výzkumných středisek byla transportována do Antarktidy, na místo jménem Nové Švábsko. Přinejmenším jeden z těchto podniků byl evakuován do Nového Švábska, další z nich byl převezen do Amazonie a třetí byl transportován na severní pobřeží Norska. Všechny tyto podniky byly umístěny do tajných podzemních zařízení.

Třetí říše však na realizaci tohoto grandiózního plánu neměla dost času. Podle všeho se do konce války Němcům už nepodařilo vývoj technologicko-magických disků přivést do stádia průmyslové výroby. Disky, které se v roce 1949 účastnily boje na Antarktidě pravděpodobně nebyly ty stejné. Možná se jednalo o německé disky založené na klasických principech. Ty, které již byly vyvinuty Třetí říší ve 30. letech, jako možný návrat k jejich technologicko-magickým projektům. Pár takových prototypů již vyrobili, některé z nich se osvědčily. Je jisté, že to byl obrovský technologický pokrok, kterému se protivníci Německa ani nepřiblížili. Přesto byl vzdálen tomu, o jakém druhu létajících disků snili vůdci Třetí říše.

„Prototypy, které Němci sestrojili, mohly létat pouze ve vzduchu. To samé máme i dnes, kdy můžeme létat na vzduchových polštářích jako se vznášedly. Důvodem toho je, že to všechno byly létající objekty ventilátorového typu.“

„Ve srovnání s konvenčními letouny měly výhodu v tom, že u těchto talířů nehrozily „vývrtky“ (pozn. raja: anglicky „tailspin“), jelikož se velice snadno ovládají. Nebyly však navrženy pro lety ve vysoké rychlosti a měly velmi nízkou kvalitu.“

Jeden z nejpokročilejších prototypů, takzvaný létající disk „Bellonzo“, byl poprvé a taky naposled testován 14. února 1945 poblíž Prahy.

Sílu zvedající prototyp „Bellonzo“ do vzduchu vytvářel bezplamenový motor od Viktora Schaubergera. Podle hlášení dosáhl tento bezpilotní disk výšky patnácti kilometrů během pouhých tří minut, s horizontální rychlostí 2200 kilometrů za hodinu. „Bellonzo“ dokázal, že umí viset ve vzduchu a létat vpřed i vzad bez nutnosti otáčení. Byl to úspěch? O tom není pochyb. Válka však tou dobou již zuřila i na německém území. Nacisté nečekali na územní okupaci Německa a bez váhání zničili všechny nekonvenční prototypy létajících disků, které nestihli evakuovat. Byl zničen i jediný exemplář disku typu „Bellonzo“.

Vývojář jeho hlavního motoru, Viktor Schauberger, později uvedl: „Model testovaný v únoru roku 1945 byl sestrojen ve spolupráci s inženýry a experty na spalovací motory světového formátu, kteří byli vězněni v koncentračním táboře Mauthausen. Poté byli znovu odvezeni do tábora, což byl pro ně konec. Byl to Keitel, který vyhodil model do povětří.“ Takže tyto krásné obrázky zachycující disky létající nad antarktickou základnou jsou pouhou fantazií šikovného umělce. Ostatní kresby a fotografie jsou také pochybné. Některé z nich byly vytvořeny za účelem testování částí prototypu disku v rámci určitých parametrů, nebo se jednalo o prezentace pro autority s cílem zajistit projektu financování.

Je třeba složit poklonu německým vědcům a inženýrům, kteří dosáhli skutečně obrovských úspěchů. Technologický skok Třetí říše nebyl výsledkem náhody. Spojení vědeckého výzkumu s analýzou starověkého vědění přineslo neuvěřitelné výsledky. Porážka, kterou nacisté utrpěli však také nebyla náhodná. Svatý grál není pouze symbolem starého vědění, ale také staletého morálního kodexu. Tento kodex však nacisti úmyslně odmítli.

Létající talíře Třetí říše jsou ověnčeny mnoha legendami a pověstmi. Kromě těchto příběhů však existují i pohádky o německých discích, které se v roce 1947 na Antarktidě vynořovaly z vody. „Pokud bychom měli hovořit o talířích, které se ve 40. letech objevily na Antarktidě, nebo o novodobých pozorováních neidentifikovatelných létajících objektů vynořujících se z moří, oceánů a jezer, atd., tak věřím, že v roce 1947 Němci, a ani žádný jiný národ ve světě, takovou technologii mít nemohli.“

Jestli to ale nebyli Němci, kdo v roce 1947 napadl americkou expedici, tak kdo?

Antarktický portál

Zářící objekty vynořující se z vody ve tvaru talíře, koule či „cigarety“, nejsou v okolí polárního kruhu a blízkých oblastech nic neobvyklého. Severní země, centrální a jižní Amerika, Austrálie, jih Afriky…tam všude byla hlášena pozorování neidentifikovatelných létajících objektů. Námořní rozvědka SSSR o těchto pozorováních dostávala pravidelná hlášení.

„Jako velitel sovětské námořní rozvědky jsem o takových ozbrojených objektech, jaké zachytili očití svědkové, dostával pravidelná hlášení. Myslet si, že neidentifikovatelné létající objekty byly pozorovány pouze na severu, by nebylo správné. Byly pozorovány po celém Atlantiku, dokonce i v jižním Atlantiku, a samozřejmě v oblasti Antarktidy. Je mi znám případ, kdy byly spatřeny nad ostrovy v Jižní Georgii. Tamnější rybáři se stali svědky toho, jak tyto neidentifikovatelné objekty vylétávaly z vody. Podařilo se jim je vyfotografovat, jak můžete vidět na těchto obrázcích.“

Bez ohledu na silný vítr, tento objekt dokázal dlouhou dobu viset ve vzduchu na jednom místě, aniž by se hnul. Je jasné, že se nejednalo o mrak či horkovzdušný balon. Létající objekty, které byly spatřeny nad ostrovy v Jižní Georgiii, byly velice zvláštní. Zde je důkazní materiál jednoho takového případu.

Disk visel nad ostrovy a bylo možné jej pozorovat i za denního světla, a to docela dlouhou dobu – těsně před západem slunce a pak ještě krátce po něm. Tento objekt měl poměrně pravidelný kruhový tvar, uvnitř kterého se nacházel rovnoramenný trojúhelník. Nejen, že zmíněný trojúhelník v noci zářil, světlo vydávaly i dva vrcholy jeho základny, které jakoby čněly ven z kruhu. Možná se jednalo o jeho motory. Objekt se však z nepochopitelných důvodů po celou dobu nacházel na jednom a témž místě. Pozorování tohoto disku se uskutečnilo v roce 1979.

Tři roky před touto událostí, v roce 1976, japonští výzkumníci, s využitím nejmodernějších technologíí té doby, zachytili 19 kruhových objektů. Přiletěly z vesmíru a zamířily na Antarktidu, poté zmizely z obrazovek. Co to bylo za objekty a odkud se vzaly? Dnes na tyto otázky můžeme odpovědět. Na konci 80. let spatřila světlo světa vědecká senzace a zároveň práce amerického astrofyzika Kipa Thorna a jeho kolegů. Svými důkazy podložili možnost prakticky okamžitého přemisťování v prostoru a času. Tito géniové rozvinuli myšlenku červích a černých děr, což jsou samozřejmě velice fascinující témata. Podle jejich teorie se černé díry nachází v blízkosti naší planety a přijímají formu červích děr. Tyto červí díry mohou být využívány jako mezigalaktické a mezihvězdné portály umožňující cestovat vesmírem na velké vzdálenosti.

Mnozí vědci z oboru se domnívají, že jejich práce má výrazný praktický význam. Konkrétně v oblasti výzkumu a konstrukce strojů času a zařízení pro mezigalaktické cestování. Kip Thorne došel k závěru, že v blízkosti Země se nachází vstup do červí díry, která vede do oblasti poblíž hvězdy Vega. Není pochyb, že už tenkrát měli Američané velmi dobrou představu o tom, jakým způsobem probíhají objevování a následná mizení UFO z atmosféry naší planety.

HAARP

V roce 1992 na Aljašce započala výstavba silného radio-elektronického komplexu jménem HAARP. Oficiálně má sloužit ke studiu ionosféry a rozvoji systémů protiraketové obrany. Neoficiálně se zabývá vývojem nových typů zbraní, jako jsou zbraně geofyzikální, klimatické a psychotronické. V podstatě se jedná o masivní paprskové dělo, druh globální mikrovlné truby, kterou lze aplikovat na jakékoli místo na Zemi (pozn. raja: Což asi dostatečně vysvětluje neobvyklá sucha, s kterými se v naší zemi poslední dobou potýkáme.). To však není zdaleka všechno.

Dnes můžeme bezpečně prohlásit, že hlavním účelem stanice HAARP je hledání vchodu do červí díry. Což znamená, že Američané došli k závěru, že vchod do červí díry se může nacházet právě v tomto polárním regionu – na Aljašce. Radiové vlny umožňují stanici určit konfiguraci červí díry a najít tak polohu jejího vchodu a východu. Komplex HAARP, nacházející se na Aljašce, byl uveden do provozu roku 1998. Téměř totožný vysílač byl následně sestrojen i v Norsku. Na cestě byl třetí, ještě silnější vysílač, který byl nakonec umístěn do Grónska. Na začátku 90. let technické možnosti umožňovaly soustředit se pouze na jeden portál, ten aljašský. A to jak na jeho vchod i východ. Cíl tohoto sledování byl prostý – monitorovat pohyb UFO na naší planetě. Nebylo zapotřebí instalovat sledovací stanice po celém území Spojených států či v dalších zemích, v principu stačilo kontrolovat pouze jeden portál.

Země má však dva póly. Jaká je role každého z nich z pohledu teorie červích děr? Možná, že neidentifikovatelné létající objekty používaly aljašský vchod zároveň jako vchod i východ. Nebo například ten aljašský byl používán pouze jako vchod a východ byl na Antarktidě. Nebo naopak, UFO na naší planetu přilétá přes Antarktidu a přes Aljašku, severní portál, zase planetu opouští. Teorie tunelových efektů nekoliduje s teorií, že by severní pól naší Země byl vchodem a jižní pól zase východem kanálu, který na energeticko-informatické úrovni spojuje naši planetu s ostatními planetami a hvězdami. Není vyloučeno, že neidentifikovatelné létající objekty využívají póly naší planety ke komunikaci s jinými částmi vesmíru. V každém případě by to mělo být podrobeno serióznímu výzkumu.

Velká část personálu amerických antarktických stanic jsou zaměstnanci Národní bezpečnostní agentury Spojených států, vojensko-technické rozvědky USA či Ustřední zpravodajské agentury (CIA). Pro tyto organizace pracuje většina výzkumného personálu působícího na amerických stranicích na Antarktidě. Možná, že vědci Třetí říše také usoudili, že Arktida a Antarktida nejsou pouze zemské póly. Možná také není náhodou, že v nacistickém Německu byla populární teorie duté Země, podle které jsou zemské póly „brány ke hvězdám“, které vedou na jakési mimozemské místo (Pozn. raja: Na tadescu vyšlo na téma duté Země mnoho článků, kde se můžete dozvědět mimo jiné i to, že na zemských pólech jsou skutečně otvory či portály. Ty vedou na povrch Země, kde právě sídlí nacisty tak uctívaná árijská rasa vládnoucí nadpozemskými technologiemi. Operace High Jump měla být podle všeho marným pokusem nacistů (ovládaných Američany) zmocnit se těchto technologií a možná i proniknout na povrch. To se jim samozřejmě nepodařilo, tento boj nemohli vyhrát.). Možná, že v srdci této bizardní idey bylo přeci jen dosaženo jistého vágního porozumění něčemu, co se podobá nedávno objeveným červím dírám. Spolu s možností cestovat prostorem i časem, to bylo možná právě to, co Němce tak přitahovalo ke břehům Antarktidy.

 

Šestý kontinent si i nadále chrání svá tajemství. Vyvstávají další otázky a v průběhu let se jejich seznam rozhodně nekrátí. Byl výzkum zabývající se vývojem a konstrukcí létajících talířů po válce zcela ukončen? Nebo na tajných místech po celém světě pokračuje dodnes? Je správné přisuzovat veškerá pozorování UFO tajným projektům lidstva? Vždyť neidentifikovatelné létající objekty byly pozorovány už před dávnými časy, například v době Alexanda Makedonského. Co to bylo za objekty, které se vynořovaly z pod oceánské hladiny a útočily na expedici admirála Byrda? Neznámé bytosti, s nimiž Němci tak vášnivě chtěli spolupracovat. O co se jedná? Mýtus? Nebo skutečné existující síly, které na naší Zemi po tisíce let provádějí své neviditelné aktivity?

Autor a režisér dokumentu Třetí říše – Operace UFO (nacistická základna na Antarktidě): Vitalij Pravdivtsev

Súvisiace